Když si do vyhledávače zadáte „jak se stát koučem“, objeví se spousta odkazů, škol, a článků, jak je to snadné, jen to bude stát peníze, tak jako každé vzdělávání 😊. A taky čas. Hodně času, chcete-li absolvovat výcvik hodnotný, ne žádnou rychlokvašku. I když i tohle může nakopnout tu správnou cestu. Volba každého.
U mě to bylo trochu jinak. Já se nechtěla stát koučem, chtěla jsem poznat jaké to je, když pocítíš v životě lehkost, kdy věci nejsou tak těžké, jak se ti jeví. Kdy se rozhoduješ s lehkostí, a víš, že tvé rozhodnutí jsou správná. Kdy přestaneš neustále přemítat, co bys měla udělat, jak bys to měla udělat, a jestli to co jsi udělala jsi náhodou neměla udělat jinak. A přestaneš se trápit nad nepochopením druhých.
Tu představu mi naplnil název sebe rozvojového a koučovacího výcviku pod názvem „Život jako hra“.
Tak jsem to viděla, slyšela, cítila, že mě může posunout opět kousek vpřed v mém sebepoznávání a sebeobjevování. V cestě změny k lepšímu životu – tohle sice zní jako trochu propaganda, ale tak to tenkrát bylo.
Abych mohla do kurzu nastoupit, bylo potřeba vyplnit několikastránkový psychologický test, který měl ukázat, zda mám potřebné vlohy být koučem. Já sice jen chtěla lehčí život, ale pořádek musí být. Bez testu a jeho vyhodnocení to nešlo. Takže vyplněno, čekání a zvědavost na výsledek.
Předpoklady podle testu jsem měla více než dobré. Teda v oblasti koučovacích předpokladů, k přístupu k lidem, v empatii, klidu, a dalších potřebných vlastností a dovedností, když se chceš stát koučem. V oblasti sebevědomí, sebe hodnoty, ukázat co umím to bylo opačně, velmi nízký bodový zisk. Ach, odhalili mě, sebevědomí moje velmi slabá stránka…
No, co už, když má člověk přijmout výzvu, tak ať to stojí za to, ne? Tak to sebevědomí zvedneme tím, že absolvuji školu koučů. Ještě pořád tak bylo přesvědčení, že je to hlavně pro můj život osobní, ne pro změnu profese.
Ptáte se na výsledek? Absolvovala jsem. Změnilo mi to můj život? Ano stala jsem se průbojnější, podle návodu, jak nás učili. Začala jsem koučovat, zadarmo výměnou služeb (barter). Bavilo mě to, a moc. Přinášet lidem zjištění, že mají na víc, než si o sobě myslí. Posouvat je výše, dále. Pomoci najít jejich zdroje. Ale zároveň se vyčerpaly moje zdroje. Fyzické, psychické, ale i časové. Vedle svého nadšeného koučování jsem stále byla především poradce v pojištění a financích, a práce bylo hodně. A možná to taky znáte, když je něčeho moc, tělo řekne stop, a ozve se zdraví. A je potřeba zvolnit, dát si pauzu, něco začít dělat věci jinak.
A tady jsem začala být nespokojená se stylem svého koučování. Už tehdy jsem do koučinku zaváděla prvky NLP (neurolingvistické programování – práce s myslí). Nedržela jsem se postupů, které jsem se naučila. Cítila jsem, že chci jít hlouběji. Nejen s klienty hledat a nastavovat si cíle, směřovat cestou výkonů. Viděla jsem brzdy, které se u nich objevují, vnímala jsem, že mnohdy cesta, kterou chtějí jít není jejich. Cítila jsem, že pod povrchem je ukryto „tajemství“, které je ovlivňuje, příčina, která je brzdou k lepšímu životu, a oni sami ani netuší.
A já taky ne. Také já jsem se posunovala, každý člověk v roli klienta mě učil také něco o sobě. I já začala tušit ty „tajemství“, brzdy. Něco ve mně hloubalo. Kladla jsem si otázku proč se mi některé situace v životě stále dokola opakují. Jak na to?
V té době mi do cesty přišla parta koučů, kteří otevírali svou školu. Nabízeli sebezkušenostní koučovací výcvik (a na to já slyším, že jo) založený nejen na práci s myslí a cíli. Jejich učení se zaměřovalo především na to, co se odehrává na poli emocí, těla a nervového systému. Pracovali s informovaným traumatem – tehdy pro mě neznámý pojem. A tohle rozhodlo. Práce s emocemi a tělem, systematický přístup ke klientům a k sobě. Pokročila jsem nejen ve svých podvědomých vzorcích, které byly mými brzdami. Není nad osobní zkušenost, kdy pochopíte, jak se věci mají, odkud pramení to a tamto, a pak je to jinak, dochází ke změně. A změnil se celý systém mého koučování. Stala jsem se koučem s psychoterapeutickým přesahem. Absolvování téhle školy byla moje nejlepší investice v životě, i když jsem si na ni musela půjčit od banky😊
Vím, že to není konečná, že je stále se co učit, koučování je nekončící vzdělávací proces. Pokračuji dále v cestě a ve vzdělávání se. Ale po absolvování téhle školy a osobních zkušenostech s koučovacím přístupem zaměřeným na tělo, emoce, mysl a já dodávám ducha, mohu s klidem říct „Stala jsem se koučkou“. A také vaší průvodkyní a inspirátorkou. A to vše v pokoře k procesu a s respektem k vám. Jsem v tom s vámi. A miluji to.